www.mikovice.eu

M2.png
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size
  • default color
  • blue color
  • green color
    
     Při pátrání po vzniku a historii Míkovic jsem zamířil za našim kronikářem, panem Autratou. Od něho jsem se dozvěděl, že Míkovice mají již tři kompletní kroniky uložené v Okresním archivu v Uherském Hradišti a současné dění se zaznamenává již do čtvrté v pořadí. Pro zajímavost zde uvedu jejich stručný přehled. 
 
   pořadí        období    
       rozsah                       kronikář               
 I. 1925 - 1975
 400 stran
 Jaroslav Merlíček
 II. 1976 - 1984
 402 stran
 Antonín Hlavinka od r. 1977
 III. 1985 - 2002
 400 stran
 Bedřich Autrata od r. 1988
 IV.od 2003
  Bedřich Autrata 

     O kronikářství v Míkovicích

    Člověk, který tradici kronikářství v Míkovicích založil, se jmenoval Baltazar Motal. Působil na zdejší obecné škole jako učitel, což dokazuje také školní fotografie z tehdejších let. Jeho nástupcem byl pak František Škrášek, kterému nikdo neřekl jinak než Plukovník. Třetím člověkem, který se podílel na psaní první kroniky byl Jaroslav Merlíček. Ten se do obce přistěhoval až v důchodovém věku a působil zde jako knihovník, kronikář a správce tehdejší  "Osvětové besedy".

     Navštívil jsem tedy archiv a pár zajímavostí z historie si můžete přečíst i zde.

    V první kronice je popsána historie vzniku obce Míkovic. Tato historická data čerpal Baltazar Motal jednak z vypravování starosty obce, pana Jana Snopka, jeho ženy Anny Tvrdoňové, ale také ze starých oblastních kronik, které byly v té době uloženy v Uherském Brodě. Mimo tato historická fakta kronika dále popisuje tehdejší životní poměry, lidové zvyky a tradice. Všechny tyto dnes už jen zajímavosti si můžete přečíst na několika následujících stranách.

     Dle nejstarších listinných dokladů byly Míkovice založeny ve XII. století. Jsou zapsány též jako Mugovice, Munkovice a Minkovice. Roku 1258, rok po založení pevnosti královského města Uh. Hradiště králem Přemyslem Otakarem II. ze staroslavného domácího rodu Přemyslovcův, daroval tento král některé vsi, patřící královské komoře, mezi nimi i Míkovice, Novou Ves a podíl na městysi Kunovicích jakož i les (patrně nynější lesní revír kunovský, rozložený podél řeky Moravy od Nové Vsi až ke Starému Městu) Uherskému Hradišti a podřídil obyvatelstvo darovaných osad soudní pravomoci tohoto města.

     Po hrdinské smrti krále Přemysla Otakara II. na Moravském Poli r. 1278 vtrhl Rudolf Habsburský na Moravu. Vojsko jeho vyplenilo okolní krajinu. Uh. Hradiště se vzdalo. Okolní místa s Kunovicemi v čele odpírala poslušnost městu. Zvláště Kunovice nemohly zapomenouti na svoji bývalou důležitost a cítily se velmi zkráceny výsadou hájemství, udělenou Uh. Hradišti, dle níž nikdo na míli cesty od bran města nesměl provozovati žádného řemesla. Spořádanější poměry zavládly, až dosedl na trůn král Václav II. Na veřejném soudě v Uh. Hradišti byl spor rozhodnut ve prospěch města. Rozsudek byl potvrzen králem v Chrudimi r. 1301.     

     Cesta k pevnosti Uh. Hradiště vedla z Uher Brodem a Véskami, takže Míkovice jakož i jiné osady u této cesty ležící mnoho vytrpěly za častých vpádů maďarských. Již r. 1304 zpustošili okolí hradišťské Kumáni (za krále Václava II.). R. 1315, když táhl Matyáš, hrabě Trenčínský, na Uh. Hradiště, spálil Uh. Brod, dobyl Kunovic, byly Míkovice zpustošeny. Rovněž v letech  1334, 1362 a 1378 za vpádů maďarských trpělo hradišťské okolí, města však nebylo dobyto. Za slavného panování Jiřího z Poděbrad (1458 – 1471) bylo okolí Uh. Hradiště často navštíveno vojsky maďarského krále Matyáše Korvina. V r. 1605 pronikl z Uher až k Hradišti Štěpán Bačkaj. Za války třicetileté byli tu (1623) Maďaři za vůdcovství Bethlena Gabora a r. 1645 Švédové, později r. 1742 Prusové, r. 1805 Francouzi, r. 1848 Rusové na pochodu proti vzbouřeným Maďarům a konečně v r. 1866 Prusové. Kolik to zažili předkové naši strastí a běd zvláště za vpádů maďarských!

     Ve XIV. století patřily Míkovice Janu, markrabí moravskému, a tvořily část statků komory knížecí, sídlem v Uh. Ostrohu. R. 1366 poručil je i s jiným zbožím (statky) svým markrabě Jan svému synu Janu Soběslavovi. Lénem obdržel Míkovice Frank z Kunovic, zemský soudce kraje brněnského, z kteréhož léna polovici vykoupil a druhou pak koupil od bratrů  Štěpána a Víta z Ungersberku. Pan Benedikt z Kravař a Strážnice, poručník Jodoka a Zikmunda, osiřelých synů Franka z Kunovic, prodal r. 1376 Kunovice a dědiny k ním náležející tedy i Míkovice Jaroslavu z Langenberka. V roce 1437 však byly Míkovice opět v držení rodu z Kunovic, neboť držiteli jejich byli Ctibor a Arkleb z Kunovic a Ostroha, r. 1460 zdědil je s jiným zbožím Hynek z Kunovic. Ale již v r. 1466 daroval král Jiří z Poděbrad městýs Kunovice, dvory, patronát a vinohrady, dále Novou Ves a Míkovice (psáno Munkovice) Arklebu z Kunovic, který je i se dvěma vesnicemi (zvanými nyní Vésky a Derfle) přepustil v roce 1480 Alexu Berkovi z Dubu, který je zase r. 1491 předal Janu, biskupu varadínskému a jeho synovci Janu z Kunovic. Tento Jan z Kunovic prodal již v roce 1496 Míkovice (zapsáno Minkovice), Nové Vésky, Derflu, Částkov a Kelníky Mikuláši z Klokočů. Po něm zdědili tyto vsi bratři Jan a Bohuslav ze Zavole, což potvrdil v r. 1511 král Vladislav Jagellonský. V roce 1554 připadly Míkovice (za krále Ferdinanda I. z rodu Habsburgského) Arklebu z Kunovic. Od té doby drželi je zase páni z Kunovic.

     Jan Bernard z Kunovic, který v roce 1620 zúčastnil se vzpoury stavů českých proti rodu Habsburgskému, byl svých statků za pobělohorských konfiskací zbaven, které potom i s Míkovicemi připadly komoře královské. Od komory královské odkoupil v r. 1625 panství Uh. Ostrožské, k němuž patřilo širé okolí až k pomezí země (Kunovice, Hluk, Blatnice, Vlčnov, Nivnice) a tedy i Míkovice, kníže Gundukr z Liechtensteina za 600.000 rýnských. A od té doby patřily Míkovice k panství ostrožskému a rodu z Liechtensteinů až do vyvlastnění majetku šlechtických rodů v XIX. stol.        Církevně náležely Míkovice k farnosti kunovské. Fara kunovská byla v XV. století samostatná, v XVI. stol. pak v držení Českých bratří. Kol r. 1580 podporou nekatolických pánů z Kunovic rozmohlo se (jakož i v širém okolí) v Kunovicích českobratrství. Fara derflanská přiklonila se k němu až v roce 1597. Že Míkovice v těch dobách lnuly k českobratrství jest samozřejmo. Po nešťastné bitvě na Bílé Hoře u Prahy (r. 1620) bylo katolictví ve zdejším kraji ponejvíce násilnými prostředky obnoveno a fara kunovská v r. 1630 zrušena. Kunovice s Míkovicemi patřily pak až do r. 1753 k farnosti derflanské. Fara v Kunovicích byla znovu zřízena dne 14. května 1753 a Míkovice byly k ní opět přifařeny.

     Zajisté že zažili obyvatelé Míkovic v další době t. zv. protireformační (po r. 1620), kdy byli jako všude jinde násilím nuceni, by navrátili se k víře katolické, mnoho protivenství. V této době „temna“, jak nazval ji Jirásek, zaniklo českobratrství úplně a potomci zapomněli na víru slavných otcův, v níž dle Tolstého zkvetlo křesťanství květem nejkrásnějším. Živořili hospodářsky pracujíce v robotě na vrchnostenských lánech a odváděli desátky pastýřům duchovním. Nedotčeni kulturou cizí, ač slováckou metropoli Uh. Hradiště národnostně ovládli Němci a hospodářsky německy smýšlející židé, žili po svém a zachovali si až podnes svůj selský národní kroj a mnohé staré zvyky a obyčeje až na naše časy. Jest toho málo, co zachytil jsem z vypravování bývalého starosty obce pana Jana Snopka v Míkovicích, č.d. 20, naroz. 27. prosince 1849 a paní Anny Tvrdoňové, choti bývalého starosty, č.d. 9, naroz. 25. prosince 1866 a jiných ještě starých lidí, ale přece dosti, aby bylo možno aspoň malým okénkem nahlédnouti do příšeří zašlých časů.

     Založení obecné školy
 
    Míkovice byly přiškoleny s počátku do Kunovic. Do kunovské školy však docházela míkovská mládež hodně nepravidelně jednak pro dosti značnou vzdálenost (3 km), přeplněnost kunovské školy a povšechnou neuvědomnělost rodičů. Samostatná jednotřídní smíšená škola byla tu založena v roce 1882, kdy byla též postavena nová školní budova. Vyučovati se počalo dne 17. ledna 1883.

     Domy a usedlosti                             

     Kolem r. 1850 bylo v Míkovicích ještě 20 selských usedlostí, t. zv. gruntů, s výměrou asi 50 měřic polí, jejichž domovní čísla byla 9, 11, 12, 13, 15, 16, 17, 20, 39, 40, 44, 45, 47, 48, 49, 53, 54, 55 a 64. Největší z nich byla usedlost č. 45 a 64 (mlýn). O poloviční výměře byly t. zv. čtvrti na dom. číslech 4, 8, 7, 14, 41, 46 a 56. Zbytek tvořili půlčtvrtníci a chalupníci.
     Selské usedlosti neudržely se v celku nejspíše vinou německého státního úřednictva v Uh. Hradišti, které, nemajíc zájmu na zachování hospodářsky silnějšího selského stavu, nestavilo se proti dělení jich.

     Hospodářství                                                    

     Hospodařilo se velmi primitivně úhořením. Téměř polovina půdy ležela úhorem. Hnůj vyvážel se na úhory a zaorával. Pluhy byly dřevěné velmi nedokonalé, brány rovněž dřevěné. Pěstovala se hlavně réž na chléb, ječmen na prodej a brambory, též něco málo cukrovky. Pšenice se nedařila. Selo se dosti hráchu, čočky a fazolí na t. zv. stravu, hodně konopí, méně lnu na plátno. Ze zeleniny pěstovalo se nejvíce zelí, ale jen pro vlastní potřebu.
     Sedláci na gruntech mívali pár vlastních koní a 2 až 3 krávy. U čtvrtníků bytovali 2, u půlčtvrtníků 1 jízdní vojín. Za to mohli užívati vojenských koní při hospodářství. Četař („fíra“) nebo strážmistr („wochmajstr“) bydlel na čís. 8, důstojníci v Derfli vedle fary, v t. zvané pánovně. Jízdárna byla ve Véskách.
     Svežené obilí mlátívalo se cepy často i po vánocích, zbavovalo se plev věním (t.j. vyhazovalo se za větru lopatou do výše a vítr plevy odnášel) a čistilo z plevele a pozadku na t. zv. valachu. Mlatci dostávali za práci každou desátou měřici. Obilí mlelo se namnoze zvláště v době sucha doma na ručních mlýncích se dvěma žernovy. Rozemletá tluč se osívala sítem a z krupičné hrubé mouky zadělávalo se na chléb, báleše nebo krajance. Chléb pekávaly hospodyně doma v chlebových pecích. Kroupy dělávaly se v „dílnách“ na konopný a lněný olej. Ječmen se namočil a nabobtnalý zbavoval se ve stoupách slupek. Kroupy se pak sušily. Též dělávali kroupy doma v tlučkách z dutých stromů.
     Ovoce bývalo dosti ve vinohradech a na podolcích pod nimi. Víno dařilo se dobré zvláště na Dolní a Horní hoře, méně v Novosadech. Jablka pěstovala se v těchto druzích (místní názvy): kyselé a sladké koty, pruháče, vinary, drahule, valinky, míšenky, adamovské, ledavašky, knězovské, sklenné, cigány, kočičí hlavy, panenské (tento název týkal se pravého jablka panenského i j. červeného tvrdého), tvarůžky, římské valinky (reneta Baumanova), kožeňáky, kutničky a snad ještě jiné. Hrušní pěstovalo se též hojně: jakubinky, štemberky, dvojvršky, kyselky, džbány, salcburky (hruška solnohradská), tabačky, makůvky, křapačky, smolénky, šedivinky, zimňačky, baby a jako nejlepší druh kaiserky (máslovka císařská, dnes již úplně zdegenerovaná). Třešní bývalo hojně většinou však nešlechtěných semenáčů, jež často vyrůstaly z kořenů matečných stromů jako odnože, bělic (červených) i černic, též křuplic a uherek (chrupavky). Místy bylo ve vinohradech mnoho  hamrlí a višní, které vyháněly mnoho odnožů a tvořily pak celé skupiny. Zvláště hojně bývalo broskví (semenáčů) doranciových i trnkových, z nichž u prvých nedala se dužnina odloupnouti od pecky, zelených, měkkýšů a máselných. Meruněk bývalo málo, pověstné však byly výbornou jakostí trnky (švestka domácí) z vinohradů. Na podolcích a podél cest rostlo hojně dorancií, v zahradách u domů se pěstovalo mimo ně a trnky hojně babůvek a špendlíků žlutých, méně červených, též něco raných drobných švestek a dřínů. Ve vinohradech bylo dosti oskoruší (sorbus domestica), z jejichž tvrdého dřeva dělávali šrouby do lisů na víno. I ořešáků bývalo mnoho, leč málo cennějších druhů.
     Že se dařívalo hojně ovoce, dá se souditi z toho, že v každé selské zahradě bývala sušírna. S ovocem čerstvým i sušeným jezdívalo se na Podluží (k Hodonínu), do Olomouce i do Brna.
     V búdách pod vinohrady stávaly veliké staré „presy“, jimiž lisovalo se z hroznů víno, většinou výborné jakosti. Druhy révy, jež se ve vinohradech pěstovaly, byly zvány: muškatele, kozí cece, portokýs (modré) a rýzlink. Z vinohradu o výměře 3 míry (0,15 ha) se sklízelo asi 12 velkých puten hroznů, z nichž nalisovalo se asi 3 a 1 vědra (196 l) vína. Vědro vína prodávalo se dle jakosti za 6 až 8 zl. (měřice ječmene – 36 kg -  za 3 zl.). Vinařství začalo upadati v posledí čtvrtině XIX. stol. vinou rozšířenějšího pěstování cukrovky. Ještě v roce 1889 bylo hojně vína, ale strašné krupobití v příštím roce zasadilo mu ránu smrtelnou. Tu a tam ještě některý dědeček lpěl na svém vinohradě jako na př. Frant. Skovajsa, z č. 96, Frant. Gála, z č. 59, Jiří Měrka, z č. 33 a zvláště František Hanáček, z č. 39, který udržoval svůj vinohrad p.č. 468/2 až do své smrti 18/4 1918. To byl také poslední míkovský vinohrad, který pak zrušil jeho syn František, ženatý v Kunovicích. S vinařstvím upadalo i ovocnářství. Dokud se kopčily vinice, dařilo se dobře i stromoví v nich. Postupem času, když byly vinice změněny v chudé nepěstěné lučiny, začaly živořiti ovocné stromy čím dále tím více. Zašlá sláva míkovských vinic snad se nevrátí již nikdy, ale při dobré vůli a cílevědomé péči mohly by býti bývalé vinohrady dík své výhodné poloze a vhodné půdě změněny ve výnosné ovocné sady.
     Jak se vařívalo   

    Sporáků nebylo. Vařívalo se v síni na ohništi pod komínem. Na ohniště se postavil železný kotlík, pod nímž se podpálilo. Hrnce s vodou na polévku a na brambory se stavěly na kozlík po stranách ohně. Byly hliněné. Až se v nich voda počala vařiti, odstavily se na šíř, oheň se rozhrnul a na žhavé uhlíky se postavil bálešník, rovněž hliněný. Pod něj bylo možno přikládati jen tenké oklešťky. Dno bálešníku se namastilo a na ně pokládaly kysané báleše, které se obracely, aby se opekly po obou stranách. Hodně se vařívalo čočky, fazolí a hráchu, t. zv. stravy, a sušeného ovoce (hrušek, křížal a švestek). Vedle na ohništi na hliněném rendlíku s třemi nohami se připravovala zásmažka. Polévky bývaly většinou stravové (čočkové, fazolové, hrachové) a kašové se sušenými houbami. Hovězí maso nebývalo ani v neděli. Bylť v Kunovicích jen jeden řezník. Po polévce, která se jídala společně z mísy, bývaly nejčastěji báleše, krajance, kysané šišky, guliváry, pěry a vdolky, skládané na šířku lopaty uvnitř s tvarohem nebo povidly, posýpané skořicí s cukrem, nebo jen trnčené nebo holé. Omáčky bývaly ponejvíce ze sušených švestek nebo turančí. V zimě po zabijačkách se jídávalo maso častěji. K snídani bývala někdy i slanina s chlebem. K obědu připravovala se omáčka z uzenin. Na rozkrájené slanině upražily se kousky klobásy a uzeného masa a přidalo se upraženého strouhaného chleba. Směs zalila se pak vřelou vodou, provařila a dobře promíchala. Cukroví nebylo známé. Káva vařívala se velmi zřídka. Mastívalo se též olejem konopným nebo lněným. Olej se vyráběl, v t. zv. dílnách, takto: Do stoupy vsypala se asi mírka opraného semence, který se roztloukl tlučkami. Tluč se pak vylisovala. Olej schytal se do hliněných kubaní. Zbylé výtlačky, zvané záboje, zůstaly pro dobytek. V lisu zůstala vespod t. zv. stěra. Byl to zhuštěný olej s odpadky semence. Až po nějakém čase olej zatuhl, stěra se potloukla, přililo se do ní mléka a zamísilo na t. zv. stěrové pagáčky.

     Jak se právalo

     Den před praním se prádlo namočilo do t. zv. pajchovny, dřevené nádoby o třech nohách, opatřené dole pivní pipou na odtok vody. Otvor pajchovny se pokryl plachtou, na niž se naosívalo dřevěného popela. Na druhý den se podpálilo v peci, kde se vařila v pětilitrových mandaskách dešťová nebo potoční voda. Vařící voda lila se pak na plachtu s popelem, do pajchovny cedil se t. zv. luh (louh). Louh se vypustil do škopku, dal se opět povařiti v mandaskách v peci a opětovně (10 – 12x) naléval vřelý na prádlo v pajchovně. Až prádlo v louhu řádně odmoklo, „vychlópalo“ se na stolici dřevěným pístem, „vykroutilo“ (vyždímalo) a dalo se sušiti nejlépe na slunce. Uschlé prádlo se nežehlilo. Namotalo se kus po kuse na dřevěný váleček, přitisklo válecí deskou a vyválelo na lavici.
 
     Kroje

     Kroj nosil se kunovský. Muži nosívali konopnou košili a konopné kalhoty, zvané pltě čili třaslavice, ve svátek soukené nohavice, modře vyšívané a kordulu s červ. kytkami. V zimě místo korduly se nosívala halena a v neděli dlouhý bílý ovčí kožich, zdobený černým kožišinovým lemem a hnědými koženými ozdobami. V létě se chodívalo ponejvíce bosky, do práce (na př. sečení) v krpcích ze starých vysokých bot nebo opánky na způsob pastýřských, v zimě vysoké boty z teletiny. Na hlavě nosívali v létě černé „šiřáky“ s úzkými stříškami a v zimě černé kožišinové čepice. Ženy nosívaly konopné košile s opléčkem, přes ně konopné rukávce, v létě korduly, na podzim a z jara vlněné „lajble“, v zimě bílé ovčí kožichy, dále černé lesklé šorce a pestré fěrtůšky. Do kostela brávaly bílé fěrtochy s bílými vyšívanými formami a dvěma t. zv. kytkami. Původní fěrtochy bývaly lněné, formy někdy i sivé. Starší obnošené fěrtochy se nosívaly i ve všední den, vždy však obarvené na černo. Od dívčích let nosily ženy bílé šátky s tisknutými ozdobami (uvnitř řídko růžičkami, na obrubách obyčejně fialové barvy, hustě věncovitě seřaděnými), vázané na záušnice, vdané ženy ještě s obalenkami, a to po celé dny. Za obuv sloužily jim kordovánky v nártech jemně vrapované, vysoké jako u mužů. Prádlo šily ženy ručně, vyšívalo se obyčejně v zimě. V prvé polovině XIX. stol. nosívaly vdané ženy vyšívané čepce. Šití šatů obstarávali lidoví krejčí.
     O přízi na prádlo a ženské šatstvo pečovaly ženy a dívky. Konopí i len močívaly v Olšavě pod stavem. Vymočený a suchý třely trlicí a mňadlicí a vlákna česaly hachlicí. Spřádaly je buď „na přasky“ na vřeteno nebo kolovratem. K přeslici přivázaly motouzem pečlivě vyhachlovaná vlákna v t. zv. troubu, z níž se pak vlákna spřádala v niti. I starší muži přádali ovšem bez kolovratu přímo na vřeteno. Přástky měly velký společenský význam. Zbylá koudel se s přeslic snímala a znova česala dvěma malými hachličkami na t. zv. gracičky, jež se skládaly do „koláčka“ (věnečku) a braly se pak jedna za druhou a zavěšovaly na hachličku připevněnou k přeslici. Z toho předlo se pak na hrubší plachty na postele. Na pytle předlo se z nejšpatnější koudele t. zv. vrchové. Přízi tkali domácí tkalci na stavech. Za loket plátna se jim platívalo 12 až 13 krejcarů. Mimo to dostávali na každé konopné klubko (16 kop sáhových nití) ošívku mouky (4 – 5 kg). Než začal tkadlec přízi tkáti, uhladil ji dlohým rostlinným kartáčem.
 
     Život po celý rok

     Zvyky a obyčeje. Na besedu se chodívalo k příbuzným, kmotrům, sousedům a přátelům v létě jen v neděli, v zimě denně. Na „fašank“ (v ostatcích) chodívali mládenci s maškarády a muzikanty dům od domu a zpívali za doprovodu hudby píseň „Podbabky ….“ a dostávali na rožeň slaninu, též obilí a peníze. Dary se zpeněžily, aby byly peníze pro hudebníky, kteří pak vyhrávali k tanci po 3 dny. Na Smrtnou neděli chodívaly královničky s ozdobenými borovými májky a zpívaly u dveří domů „Stála panenka Maria ….“ O velkonocích (v noci na velik. pondělí) chodívali mládenci společně po šlahačce, zavdávali „sladké“ a dostávali od svobodných děvčat vajíčka.
     V noci na 1. máje stavívali mládenci obyčejně před hostincem vysoký smrkový máj, za který neradi platívali, ku konci května bývalo zase kácení máje, při kterýchžto příležitostech se hodně tančívalo. V pondělí svatodušní bývala „jízda králů“, kterou podnikali střídavě dle dohody také chlapci ze sousedních vesnic. Hody (8. září) se slavívaly po 3 dny. Chlapci okrášlili stoličku na praní masem, chodili po dědině a zpívali u domů. Dostávali obilí, které podobně jako o ostatcích prodali, aby bylo zač tančit. Děvčata o hodech neplatila vstupného. Hostinská místnost bývala lidem vpravdě nabita. Na malé prostoře uprostřed místnosti tísnily se tančící páry. Tanci přihlížely starší a staré vdané ženy. Bylať to pastva pro jejich oči. Muži obyčejně poblíž ohraženého výčepu (až po strop) popíjeli a hlučně se bavili. O pořádek pečovali chasou volení stárci, ve vážných případech zakročoval starosta, protože pranice nebývaly při muzikách vzácností. Na podzim po ukončení polních prací a v zimě chodívalo se na dračky a přástky, při nichž se dobře besedovalo, vyprávěly se různé příběhy a staré zvěsti. O přástkách se též zpívávalo. Při křtech bývaly hostiny (t. zv. malá svatba). Sezvali se bratři a sestry, bratranci a sestřenice, bližší příbuzní a kmotři, jedlo se hojně a zapíjelo domácím vínem. Svatby bývaly hlučné. Při nich (až do paměti pisatele) zachovávány různé staré zvyky jako házení do koláče pro nevěstu, před kterým družba i družka mívali rýmované vtipné proslovy a děkovali. – Trvaly tři dny. Večer se vždy tančívalo. Třetí den bylo „honění kota“. Po pohřbech bývalo t. zv. zalévání očí (posmrtné hostiny). Na zabijačky se vzájemně zvávali příbuzní, mnoho se při nich jedlo a pilo.
    Náboženství lidu, prožívané a chápané více formálně než vnitřně, bylo spředeno pavučinami pověr (víra v hastrmana, v čarodějnice, cesty k žitkovské bohyni, pověrčivé způsoby lidového léčení). Až do r. 1874 byly odváděny desátky kněžské, z gruntu 2/4 (půl míry), ze čtvrti čtvrť míry obilí. Na pouti chodívalo se hojně doma (sv. Antoníček, Velehrad, Provodov, Hostýn) i za hranice.

     Soupis obyvatel z roku 1592

     Laskavostí pana Ferdinanda Pragera, říd. učitele v. v. v Uh. Brodě, známého badatele v minulosti Slovácka, bylo mi umožněno zaznamenati zde dodatečně jména obyvatelů vsi Míkovic z r. 1592. Seznam byl vypsán v r. 1931 z originálu v kníž. Liechtenstejnském archivu ve Vídni a jsou v něm udány platy a jiné dávky, jimiž byli usedlíci povinni do vrchnostenského důchodu v Uh. Ostrohu. Spis jest nadepsán: Ves Mikovicze 1592.
     Paní Anna Bližovská z půllánu a mlýna
o sv. Jiří dává                     zlatých -,         grošů     8,     denárů     -,
o sv. Václavu                                 -,                      8,                    -,
o vánocích za hlásku 1)                  2,                      -,                    -,
poddymního 2)                               -,                     1,                    2,
říčného 3)                                       -,                     -,                    2,
též ona dává ze mlejna rži    16 měřic
žita o sv. Václavě                16
též ona dává vejce               4

1) za hlásku = náhrada sedláků za to, že nemuseli konati při zámku v Uh. Ostrohu hlásné služby,
2) poddymní = plat z domácího ohniště,
3) říčné = plat za užívání vody z řeky Olšavy.

     Martin Luxr z podsedku
o sv. Jiří 2 groše, o sv. Václavu 2 groše, o vánocích za hlásku 2 groše, poddymního 1 groš, 2 denáry, říčného 2 denáry, vejce 1.
     Jíra Javorníček z podsedku,    
     Jan Mrňa z 1 podsedku
o sv. Jiří 1 groš, o sv. Václavu 1 groš, o vánocích za hlásku 2 groše, poddymního 1 groš 2 denáry, říčného 2 denáry, též on davá vejce 1.
     Janěk z 1 podsedku.
     Pavel Krijal ze 1 lánu:
v sv. Jiří 4 groše, v sv. Václavu 4 groše, o vánocích za hlásku 2 groše, poddymního 1 groš 2 denáry, říčného 2 denáry, vejce 2, drev ku palivu 2 vozy.
     Mikula Jakubců z 1 lánu.
     Jakeš z půl druhé čtvrti
o sv. Jiří 6 grošů, o sv. Václavu 6 grošů, o vánocích za hlásku 2 groše, poddymního 1 groš 2 denáry, říčného 2 denáry, vejce 3, drev ku palivu 4 vozy.
     Jan Škřička ze čtvrti.
     Jan Rúžna ze čtvrti.
     Poláček z půl druhé čtvrti.
     Mikuláš Staňků ze čtvrti.
     Mikuláš Zálešáků z půldruhé čtvrti.
     Jan Bravů z podsedku.
     Jan Čalejka z podsedku.
     Václav Lajíčků z podsedku,
     Jíra Beka z podsedku,
     Jíra Javorníček (z podsedku) ze čtvrti,
     Jan Dědek ze čtvrti,
     Mikuláš Kaňa z podsedku,
     Jan Černý z podsedku,
     Toman Beran z podsedku,
     Macek Tomášů ze čtvrti,
     Jan Zemků z půl druhé čtvrti,
     Vávra Javorovský ze čtvrti,
     Jakub Ryšánek z půllánu,
     Jan Mrňa z podsedku,
     Vaněk (Václav) Krejčí z podsedku,
     Vašek z podsedku.
Summa lidí v té vsi usedlých 29 osob (t. j. rodin).
Summa platu stálého ročně vychází v gruntův 18 zlatých, 27 grošů 3 denáry.
Summa pšenice ze mlejna míkovského vychází ročně 16 měřic.
Summa rži z téhož mlejna vychází v roce stále 16 měřic.
Summa vajec vychází stále 24.
Summa drev k zámku přivézti (buď k Hluckému nebo Ostravskému) 46 fůr.
Summa zemního z Míkovské hory vinohradní dostává se 7 věder 7 1 čtvrti.
Důchodové běžní při vsi Míkovicích:
Při vsi Míkovicích jest Horka vinohradní, z ní se pánu dostává do 8 beček, kladouc za 1 bečku po 8 zl. Činí 64 zlatých.
Při té vsi je les, slove Hluboček, jeho se prodajem užíti může, rok k roku rovnaje do 20 zl.    
     Povinnosti těch lidí.
Tíž lidé jsou povinni na Novovesku na újezdích panských spolu s Novoveskými, Derflanskými a Veseckými orati, zavláčiti jakž náleží, hnůj na týž újezdy voziti a žíti i tolikéž obilí panské do stodol kliditi bez utržitosti.
     Z tohoto zápisu jest patrno, že v Míkovicích neudržel se do dnešní doby žádný z rodů tehdejších. Leč ani v okolních vesnicích mimo rodová jména Ryšánek, Černý v Kunovicích a Dědek v Popovicích není takových rodových jmen, což vnucuje domněnku, že v době protireformační původní obyvatelstvo tehdy českobratrského náboženského vyznání z převážné většiny buď se dobrovolně vystěhovalo, uteklo nebo bylo vrchností vyhnáno.
     Rod Ryšánkův vymřel v Míkovicích 1886 Ant. Ryšánkem, býv. starostou. Jiří Polášek, žijící č. d. 126, snad by mohl býti potomkem onoho Poláčka, který držel v r. 1592 v Míkovicích půl druhé čtvrti.

     Pár slov o partyzánském odboji v Míkovicích

     Počátkem května 1944 přišel do Míkovic z Vések parašutista poručík Jaroslav Šperl, který po odletu z Anglie přistál se dvěma druhy dne 13. dubna toho roku mezi Ratíškovicemi a Vacenovicemi. Zdržoval se asi měsíc u paní Anny Juřičkové, jejíž manžel byl pro podzemní činnost vězněn v Německu. Potom nalezl útulek v domě paní Emilie Kaděrové. V činnosti ho podporovali rolník František Šesták a rolnický syn Bohumil Pipal, kteří s ním zajížděli na pozorování na Hodonínsko a Uherskobrodsko.
 
     V létě 1944 přišli na území obce Míkovice uprchlí váleční zajatci - ruský poručík Michail Ušakov a ruský vojín Jaška Jakob. Ti navázavše styky s místním obyvatelstvem zrobili si v lese Hlubočku v hustém smrčí za vinohrady skrýš (bunkr) a dorozuměli se s poručíkem Šperlem. Prostřednictvím něj a odbojové skupiny Karbon byla ze Šumic do Míkovic přivezena autem sedmičlenná skupina partyzánů, kteří po ztroskotání slovenského povstání ustoupili na Moravu. Převoz udál se počátkem ledna 1945. Převezení partyzáni spojili se s poručíkem Ušakovem a jeho druhem a utvořili společnou partyzánskou skupinu.
 
     Protože malý bunkr v Hlubočku se nehodil pro tolik lidí, přesídlili všichni do letní chaty ředitele hodonínského gymnázia Františka Jilíka v jeho sadě u lesa Hlubočku. Zbraní měli dostatek. O jejich výživu pečovalo několik rodin z Míkovic a por.Šperl.
 
     Stalo se, že člen této partyzánské skupiny František Veletský koncem ledna 1945 způsobil v opilosti v Bánově výtržnost, při níž prozradil, že jest partyzán a byl německým četnictvem zatčen. Po zatčení zradil své druhy.
 
     Dne 31. ledna přijel s oddílem německého vojska, ukázal chatu, na kterou Němci o půl sedmé hodině ranní zahájili palbu ze tří kulometů a mnoha pušek. Boj trval až do čtyř hodin odpoledne. Němcům se podařilo chatu zapálit. Když partyzáni poznali, že nemohou uniknout, spáchali sebevraždu až na Karla Slavíka z Plzně, který se skryl pod postelí, kde byl objeven Františkem Gébou, kterého Němci použili jako nosiče nábojů a který je na skrytého upozornil. Domácí partyzáni o několik dní později Gébu oběsili na jabloni vedle vypálené chaty.
 
     Sedm mrtvých partyzánů bylo ještě téhož dne odvezeno do márnice na místním hřbitově a na druhý den – 1. února 1945 podvečer na nesvěceném místě, bez rakví, pohřbeni za přítomnosti vrchního četnického strážmistra Kleibla a zástupce obce, radního Antonína Habarty, bez jakýchkoliv obřadů. Jinak mimo hrobníky nesměl býti přítomen nikdo.
 
     Mimo ruské partyzány poručíka Michaila Ušakova a vojína Jašky Jakoba odpočívají ve společném hrobě partyzáni, dopravení na území naší obce počátkem ledna 1945, a to:

Ruský rotmistr Michail Farina,

Emíl Flachs z Šaštína,

Karel Sojeba z Ružomberoku – Rybarpole,

Josef Guriča z Bystřice pod Koprníkem,

Karel Herzog – izraelita z Banské Bystrice.

(V roce 1945 jim byl odhalen pomník.)

     Partyzán Karel Slavík z Plzně, který jediný přežil tragedii svých druhů byl vyšetřován nejprve v Uherském Hradišti, pak v Brně a byl osvobozen po obsazení Brna Rudou armádou. Při nelidském vyšetřování mu bylo vyraženo 7 zubů.

(text o partyzánech poskytl Vlastimil Varmuža - díky) 

Pár dalších fotografií z historie Míkovic najdete v galerii.

 
 

Hlášení místního rozhlasu

Kontaktní osoby:
Martina Hadašová
tel. 572 525 126
martina.hadasova@mesto-uh.cz
 
Ing. Iva Mošťková
tel 572 525 120
iva.mostkova@mesto-uh.cz 
Přihlášení

Z galerie...

Vložit příspěvek